Šedesát let házenkářem tělem i duší

(Mladá Boleslav 14. března 2017) – Součástí úterního přátelského utkání starých gard mezi Handballem Stará Garda Mladá Boleslav a Lokomotivou Česká Lípa byla i oslava životního jubilea boleslavského brankáře Milana Jaroše. Bývalý brankář Auto Škody Mladá Boleslav, sportovec tělem i duší, během tohoto duelu oslavil své 70. narozeniny. Po vítězném utkání nám oslavenec odpověděl na pár otázek.

Milane, jak jsi oslavil své životní výročí?
„Samozřejmě v kruhu rodinném a pak tento týden s pár přáteli, s kterými chodím hrát golf a tenis. Ta největší oslava však proběhla dnes tady na házené.“
Pokud se tedy vrátíme k házené, kde jsi začínal a jak probíhala Tvá hráčská kariera?
„S házenou jsem začínal asi v deseti letech ve Dvoře Králové nad Labem. Kromě házené jsem v té době souběžně hrál ještě fotbal a hokej. To mě vydrželo do sedmnácti let, kdy jsem přestoupil do Náchoda a tam jsem tři roky hrál druhou házenkářskou ligu a se spoluhráči jsme to dotáhli až k postupu do první ligy. V té chvíli jsem však odešel do Liberce studovat vysokou školu, dojíždění do Náchoda bylo dost komplikované a tak jsem tam s házenou skončil. Po odchodu na vojnu jsem hrál v Staré Boleslavi za Duklu. Pak jsem Starou vyměnil za Mladou Boleslav a od té doby, tedy od sedmdesátého roku jsem hrál tady a to mi vydrželo až do dnes.“
Utkvěl Ti v paměti nějaký výrazný házenkářský zážitek z působení tady v Mladé Boleslavi?
„Jelikož jsem tady od sedmdesátého roku, tak těch zážitků bylo za tu dobu strašně moc. Absolvovali jsme hodně pěkných utkání a zúčastnili se několika turnajů v zahraničí. Takovou kuriozitou asi je to, že teď hraju za starou gardu a na palubovku nastupuji s dětmi mých někdejších spoluhráčů. Tak třeba s Frantou Fólovým jsme spolu dříve chytali a nyní hraju v HSG s jeho synem Martinem.“
Jaký to je pocit nastupovat na palubovku s hráči, kteří mohou být až o 35 let mladší?
„Za prvé je to bláznovství, za druhé je to tak trochu nerespektování přírodních zákonů a za třetí jde o to, že člověk má ten sport pořád rád. A hlavně jde i o ten pocit, kdy přijdete do šatny mezi spoluhráče, do kolektivu, kde je plno emocí, existuje tam určitá chemie a užijete si spoustu srandy. Tam člověk ožije a hodně mě to nabíjí energií.“
Pokud to půjde, bude hrát házenou pořád dál, ale jeho jedinou starostí je, aby ten mančaft moc nezestárnul, protože hrát se starými spoluhráči by ho už asi nebavilo.